Zmijovití
Obecná charakteristika
Zmijovití je velmi rozšířená čeleď, do které patří všichni jedovatí evropští hadi. Nejznámější zástupce (zmije obecná) byl popsán roku 1758 Carlem Linné. Čeleď dnes provází menší zmatky v začlenění do systému. Standardně je dělena na 3 podčeledi: zmijovce, zmije a chřestýše. Jindy se zase uvádí chřestýši jako samostatná čeleď.
Rozšíření
Zmije je rozšířena po celé Evropě, dále potom v Africe a Asii. Žije dokonce až za severním polárním kruhem.
Vzhled
Jediný u nás žijící zástupce této čeledě, což je též jediný jedovatý had, kterého bychom u nás nalezli, zmije obecná, dorůstá délky 50 - 60 cm u samců a 60 - 80 cm u samic. Tělní šupiny jsou kýlnaté a obvykle se nachází v 21 řadách. Ocas není příliš dlouhý, tvoří 8 - 20% celkové délky, je zřetelně oddělen od těla. Hlava má trojúhelníkovitý tvar, čenich je tupý. Za okem se nacházejí jedové žlázy.
Zbarvení
Zmije bývají často zaměňovány s užovkami a to i přesto, že vypadají úplně jinak. Hlavním znakem, kterým můžeme bezpečně rozeznat zmiji, je klikatá lomená čára na hřbetu. Jelikož je zde zřetelný pohlavní dichromatismus, budeme muset popisovat zvlášť samce a samice.
Samci většinou disponují světlými šedě laděnými barvami. Klikatá čára na hřbetu bývá u samců většinou tmavá až černá. U samic převládají většinou barvy jako hnědá, rezavá a červenavá. Samice mají klikatou čáru většinou hnědou nebo cihlově červenou.
Zbarvení hlavy může být u samic i samců velmi různorodé. Na temeni se nachází kresba ve tvaru X, může však být také velmi nezřetelná. Oko je velké, červeně až červenohnědě zbarvené, má svislou zornici. Tmavý pruh táhnoucí se od oka přes spánky slouží k ochraně jedové žlázy před UV zářením. Hrdlo bývá světlé.
Potrava
Hlavní potravou zmijí bývají teplokrevní obratlovci, většinou menší hlodavci a hmyzožravci. Občas však zmije může ulovit i netopýra nebo lasičku. Dokonce byl zaregistrován už i útok na novorozeného zajíce. Dále jako doplňkovou složku potravy loví zmije též plazy a obojživelníky.
Zmije loví převážně po nalezení pachové stopy a jejím sledování, ale pokud se v její blízkosti objeví náhodně nějaký malý živočich, zaútočí také. Když je zmije u kořisti dostatečně blízko, zpozorní, zvedne hlavu, pomalu se ke kořisti ještě více přiblíží a uštkne ji.
Pokud je kořist dostatečně velká na to, aby zmiji mohla ublížit, zmije po uštknutí nechá svou kořist zemřít. Pokud se zmiji podařilo zasáhnout tepnu, pak kořist umírá téměř okamžitě, v opačném případě kořist žije ještě několik minut.
Po usmrcení začne zmije kořist polykat, většinou od hlavy. Pak vyhledá zmije vhodný úkryt a začne trávit, což může trvat i poměrně dlouhou dobu.
Rozmnožování
Na jaře se samci po zimním klidu svléknou z kůže a získají vysoce kontrastní zbarvení. Následně se snaží najít pachovou stopu, která by je dovedla k nějaké samičce. Jakmile ji najde, začne ji očichávat a snaží se jí dostat na záda. Samec se pak snaží proniknout jedním z hemipenisů do kloaky samičky. Samička ho obvykle odstrkuje, takže samci nakonec trvá několik dnů, než se mu to povede. K oplození dojde ale až po ovulaci, což je někdy kolem května a června.
Zmije obecné pohlavně dospívají kolem 3. až 4. roku života. Dožívají se až 20 let.
Jed
U nás žijící zmije obecná je sice jedovatá, ale její nebezpečnost je velmi často přeháněna a zveličována. Její jed neslouží k napadání člověka, ale k lovení kořisti. K uštknutí člověka dojde, pokud se zmije brání. K obraně vždy použije méně jedu než k útoku.
Samotný jed je směs bílkovin, vody a enzymů. Ještě před samotným spolknutím kořisti má začít s trávením. Jed působí především na krevní systém. Zabraňuje vázání kyslíku na krvinky, narušuje cévní stěny, zabraňuje srážení krve.
Zmije ve většině případů při běžném uštknutí člověk použije 3mg jedu, smrtelná dávka pro 70kg vážícího člověka se pohybuje kolem 15g suchého jedu.
Co dělat při uštknutí
Pokud dojde k uštknutí, hlavně nesmíme začít zmatkovat, protože to je úplně to nejhorší, co můžeme udělat. Nesmíme dělat prudké pohyby, protože rychleji proudící krev potom roznese velmi rychle jed do celého těla. Nejlepší je znehybnit postiženou končetinu dlahou. Dřív se šířila fáma, že je nutné okamžitě končetinu nad ránou pořádně zaškrtit. Dnes to již lékaři spíše nedoporučují, protože jed vytváří kolem sebe otok, který zabraňuje rozlévání jedu do těla a pokud bychom končetinu na delší dobu zaškrtili, hrozilo by její poškození.
Během půl hodiny by se v místě kousnutí zmijí měl objevit otok a bolesti provázené velkou nevolností. Pokud byla zasažena ruka, je nutné okamžitě sundat všechny prsteny a náramky. Když se žádný z těchto příznaků neobjevil, máme štěstí, zmije jed nejspíše nepoužila.
V každém případě je po každém kousnutí nutné vyhledat lékařskou pomoc. Zdravý člověk by měl ve většině případů uštknutí přežít, ale je mezi námi mnoho alergiků. Ve většině případů lékař ani sérum nepoužije, jeho aplikace bývá považována jako poslední řešení. Použití séra totiž může organismu udělat více škody než užitku.