Vyvraždění Slavníkovců
Úvod
Počátek české historie je zahalen obláčkem tajemství. Téměř nic o našich prvních vladařích nevíme, prameny si často protiřečí a nemůžeme se na žádný z nich plně spolehnout. Jediné, co nám zbývá, je vést dohady o tom, jak se historie ve skutečnosti odehrála. Jedna z mála potvrzených domněnek je ta, že na našem území žilo pět velmi vznešených a urozených rodů - Přemyslovci, Slavníkovci, Munici, Těptici a Vršovci. A právě první dva jmenované - nejmocnější - spolu soupeřili o moc. To vyvrcholilo roku 995 v tragédii a zároveň vítězství - Slavníkovci byli na Libici na popud Přemyslovců vyvražděni a český stát byl tedy konečně sjednocen pod vládu jediného rodu - Přemyslovců.
Kdo to byli Slavníkovci
Slavníkovský rod byl jedním z nejurozenějších a nejmocnějších. Verzí o jejich původu existuje několik. Buď to byli charvátští nebo zličanští velmožové, nebo velmi blízcí příbuzní Přemyslovců. Otec knížete Slavníka - Vok - byl totiž možná synovec prvního doloženého přemyslovského knížete - Bořivoje.
Slavníkovci na svém území neuznávali moc nikoho jiného. Proto jejich panství bývá někdy považováno za samostatný státní subjekt. Měli několik opevněných hradisek, z nichž nejvýznamnější Libice se stala jejich sídlem. Dokonce udržovali svou armádu a postavili a používali mincovnu, tudíž na svém území používali vlastní měnu. Mohl se jim rovnat pouze jediný rod - Přemyslovci. A ti z nich museli veliký strach.
Libice
Libice se postupně stala druhým nejvýznamnějším českým městem. Od ostatních opevněných hradišť se však velmi lišila. Nacházela se v rovinaté krajině na dvou terasách o výměře asi 20 ha. Přirozenou ochranu tvořily mokřiny a bažiny. Založena byla někdy v 8. století na soutoku Labe a Cidliny. V dnešní době je však ústí vzdáleno 1 km od obce. Archeologické nálezy ukazují, že se zde stavěly prosté dřevěné domy vymazávané hlínou. Nalezeny byly jak křesťanské, tak i pohanské hroby. Místní obyvatelé v minulosti dokonce věřily na upíry1.
V polovině 10. století došlo na Libici k obrovskému rozmachu. Slavníkovci si zde v tuto dobu vybudovali knížecí sídlo. Knížecí palác byl dřevěný, vedle něj se nacházel kostel Panny Marie s příčnou lodí a apsidou. Libice byla Slavníkovci intenzivně opevňována.
Situace za knížete Slavníka
Prvním doloženým členem rodu Slavníkovců byl kníže Slavník2. O něm se v písemných pramenech dozvídáme, že zemřel roku 981.
Slavník byl velmi temperamentní muž a schopný diplomat. Za ženu si vzal Střezislavu, s ní měl pět synů a neznámý počet dcer. Jelikož se nacházíme v dobách středověku, kdy ještě křesťanství se svými zásadami nebylo bráno na zřetel tolik jako později a jelikož sloužilo hlavně k upevnění panovnické moci, měl Slavník kromě těchto potomků s nemálem svých milenek celou řadu nemanželských dětí. Život v konkubinátu3 v té době nebyl neobvyklý, zejména u bohatších mužů, kteří si od vysokého počtu žen (většinou chudých) slibovali úměrné množství potomků a rozkoše. Ženy zase od muže očekávaly společenský růst a zajištění (nejen finanční).
Slavníkova žena Střezislava se stala v otázkách mravnosti jeho přesným opakem. Kromě toho byla i velmi důstojná, vznešená, ale jak píše legendista Bruno:
Prospívajíc ve škole ctnosti, nebyla dobrou strážkyní svého muže, neboť zatímco horlila o čistotu a důvěrně se oddávala modlitbě, poskytla mu příležitost hřešit ne s jednou, nýbrž mnohými ženami.
Slavník ovládal nejspíše obrovské území, ale již bylo vyvráceno, že by mohlo být až tak rozsáhlé, jak píše ve své kronice Kosmas:
Sídlem toho znamenitého knížete byla Libice, ležící v místě, kde řeka Cidlina tratí své jméno, ústíc do volnějšího toku Labe. Knížetství jeho mělo tyto hranice: na západ proti Čechám potom Surinu a hrad, ležící na hoře, jež slove Oseka, při řece Mži. Rovněž na jižní straně proti Rakousům tyto pomezní hrady: Chýnov, Dúdleby a Netolice až doprostřed hvozdu, k východu proti zemi moravské hrad pod pomezním hvozdem ležící, jménem Litomyšl, až k potoku Svitavě, tekoucímu středem hvozdu, na sever proti Polsku hrad Kladsko, ležící nad řekou Nisou.
Již za Slavníkovy vlády nepanovaly mezi Prahou a Libicí nad Cidlinou zrovna přátelské vztahy. Pro oba rody bylo ale výhodné udržovat alespoň diplomatické styky. Otevřené nepřátelství mezi oběma konkurenty stále ještě nepropuklo.
Slavník nebo jeho žena Střezislava museli být nejspíše nějak pokrevně spřízněni s Přemyslovci. To by také vysvětlovalo setrvání obou rodů v míru za života manželů.
Situace po Slavníkově smrti
Když Slavník roku 981 zemřel, vlády se ujal jeho nejstarší syn - Soběslav4. Byl to velmi ambiciózní člověk, ale nemohl se pyšnit takovým diplomatickým nadáním jako otec.
Rok po Slavníkově smrti - 982 - zemřel i 1. pražský biskup - Dětmar. Náhle nastala otázka, koho dosadit na biskupský stolec. Nakonec byl zvolen5 mladý Vojtěch - Slavníkův syn, který se právě vrátil ze studií na proslulé Magdeburské škole. V té době mu bylo 31 let. Sám údajně novou funkci zastávat nechtěl, ale úřad mu byl vnucen. Chápal totiž, že s Přemyslovci a Slavníkovci to dopadne stejně jako v přísloví o dvou kohoutech na jednom smetišti.
Mohlo by se zdát, že tento krok Přemyslovců svědčí o přátelství obou rodů. Ve skutečnosti se ale jednalo spíše o Boleslavův promyšlený politický tah. Předpokládal, že pokud druhou nejdůležitější funkci v zemi svěří Slavníkovci, tak se snahy celého rodu přesunou na pole církevní a světské záležitosti bude řešit pouze on. V tom se však krutě zmýlil a později nejspíše i svého rozhodnutí velmi litoval. Nepočítal totiž s velmi ambiciózním Soběslavem, též z rodu Slavníkova.
Vojtěch se vydal Říma pro odznaky své moci. Velmi ho při jeho cestě zaujaly myšlenky emancipace církve (stal se členem clunyjského hnutí), kterou se rozhodl prosadit i v Čechách. Svým založením to byl velmi přísný člověk a Boleslav již začínal tušit problémy. Nový biskup se velmi rázně postavil proti stále přetrvávajícímu mnohoženství a manželství mezi pokrevními příbuznými a církevními hodnostáři, kritizoval také (dokonce velmi prosperující) trh s otroky6. Vojtěch vydal též biskupské ustanovení o zakládání nových kostelů, čímž mimo jiné zprůhlednil systém platby desátků. Pro potřeby církve měla jít přesně čtvrtina vybraných peněz. Spory Boleslava a Vojtěcha vyvrcholily roku 987 (tento rok zemřela také Vojtěchova matka Střezislava), kdy biskup opustil svůj úřad a vydal se do Itálie. Pro Boleslava to byla veliká ostuda, proto ho roku 993 povolal zpět do úřadu. Další rok Vojtěch opět opustil Čechy a to mu zachránilo život. Smrti ale na moc dlouho neunikl. Roku 997 zemřel mučednickou smrtí při šíření křesťanství v Prusku a dnes se k jeho odkazu hlásí kromě Čechů také Poláci, Maďaři a Němci.
Přepadení
V září roku 995 vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že by se Slavníkovci měli něčeho obávat. Blížilo se šedesáté výročí smrti Václava, kterého si biskup Vojtěch tolik vážil a snažil se prosadit jeho svatořečení.
Vojenské sbory obou rodů7 se právě nacházely v zahraničí. Bojovaly na straně čtrnáctiletého krále Otty III. proti pohanských polabským Slovanům. Na Libici zůstala jen základní vojenská posádka.
Dne 27. září 995 byl pátek. Zničehonic se objevilo mnoho nepřátel - přemyslovská vojska. Libice byla napadena. Obležení si přáli vykonat pocty k oslavě Václava, ale zpod hradeb jim bylo odpovězeno: Váš-li je Václav, náš zase Boleslav. Přemyslovci tím dali jasně najevo, že si pozdějšího českého patrona, člena svého vlastního rodu, ani na konci 10. století vůbec nevážili. Ještě více než jeden den se Libice bránila a potom padla. Přítomní Slavníkovci se ukryli v kostele, ale útočníci je lstí vylákali - slíbili, že jim nic neudělají. Byli zavražděni všichni. Starci, děti, ženy, nemluvňata. Hrad byl zapálen, opevnění zbořeno.
Pak následoval hon na všechny příbuzné Slavníkovců žijících na jiných hradištích. Libici nakonec dostali za rozhodující spoluúčast Vršovci8. V té době ještě netušili, že je čeká stejný osud jako libické pány.
Podle některých pramenů dal pokyn k napadení slavníkovského sídla kníže Boleslav, podle jiných byl v tu dobu těžce nemocný a upoutaný na lůžko9 a rozkaz vydal některý jiný Přemyslovec, nejspíše Oldřich.
Otázkou však stále zůstává, jak mohl výborně opevněný libický hrad padnout po tak krátké době. Možná byl uplacen velitel posádky hradu, ale pravděpodobnější se nám jeví jiná verze. Útočníci prý řekli, že se jim nechce zabíjet každého jednotlivého vojáka v boji a že jim jde jen o Slavníkovce. Vojáci si tudíž zachránili život a nechali svoje chlebodárce napospas útočící přesile.
Důsledky
Vyvraždění Slavníkovců dovršilo proces sjednocení Čech pod vládu jediného rodu. Poslední velký konkurent Přemyslovců byl odstraněn a český stát se stal konečně jednotným. Slavníkovci však měli v zahraničí ještě mnoho přátel.
Slavníkovci, kteří přežili
Slavníkovci však nebyli zavražděni všichni. Tři členové rodu se během přepadení Libice nacházeli mimo české území Soběslav, který v tu dobu se slavníkovským kontingentem likvidoval pohany, biskup Vojtěch a jeho nevlastní bratr Radim. Všichni se po osudné události sešli v Hnězdně.
Po vyvraždění skoro celé Slavníkovské rodiny se Vojtěch vydal šířit křesťanství k pohanským národům, což se mu stalo osudným. Roku 997 zemřel mučednickou smrtí na území Prusů10. Analýzou lebky nacházející se v České republice (údajných Vojtěchových hlav je po Evropě více) bylo zjištěno, že mu byla useknuta hlava.
Vojtěchův nevlastní bratr Radim, který vždy biskupa doprovázel, se vydal též na církevní dráhu a stal se polských arcibiskupem v Hnězdně.
Soběslav se účastnil v Čechách bojů proti Přemyslovcům (na straně Poláků) a hrdinně padl, když kryl na mostě ústup svých spolubojovníků.
Závěr
Vyvraždění Slavníkovců bylo i na svou velmi kruté, ale aby mohl být český stát sjednocen, muselo soupeření Přemyslovců a Slavníkovců vyvrcholit nějakou událostí, jež by rozhodla, který rod je schopen dále vládnout celému českému státu. Proto čin mocnějšího rodu považuji za odůvodněný a nevyhnutelný. Možná by se dalo argumentovat, že Přemyslovci mohli ovládnout své konkurenty mírovou cestou, ale Slavníkovci dávali jasně najevo, že Přemyslovce na svém území neuznávají, a dokonce začali razit své vlastní mince.
Bibliografie
- Bauer, Jan: Než vznikl český stát - historie začala masakrem. Nakladatelství Adonai, Praha, 2001, 159 stran.
- Český rozhlas: pořad Toulky českou minulostí. Setkání 43. - Slavníkovci. 1996, 27 minut 35 sekund.
- Český rozhlas: pořad Toulky českou minulostí. Setkání 44. - Vyvraždění Slavníkovců a sv. Vojtěch. 1996, 28 minut 35 sekund.
- Čornej, Petr a kol.: Dějiny zemí koruny české 1. Nakladatelství Paseka, Praha, 1992, 302 stran.
- Hora, Petr: Toulky českou minulostí 1. Nakladatelství Baronet, Praha, 1995, 277 stran.
- Charvát, Petr: Boleslav II. Nakladatelství Vyšehrad, Praha, 2004, 198 stran.
- Kolektiv autorů: Encyklopedie Diderot 4. Nakladatelství OP, Praha, 1998, 717 stran.
- Toufar, Pavel: Tajemné stopy české historie. Nakladatelství Regia, Praha, 1998, 214 stran.
- Třeštík, Dušan: Počátky Přemyslovců. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 1997, 658 stran.
- Třeštík, Dušan; Žemlička, Josef a kol.: Svatý Vojtěch, Čechové a Evropa. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 1998, 195 stran.
- Turek, Rudolf: Slavníkovci a jejich panství. Nakladatelství Kruh, Hradec Králové, 1982, 178 stran.